1989, 19. prosinec, Praha. Výňatky z tiskové konference Václava Havla o jeho kandidatuře na úřad prezidenta republiky.

Zajímají mě dvě otázky, s nimiž se budete muset vypořádat, pokud se stanete prezidentem. Přemýšlel jste již o tom, co udělat s těmi tisíci nebo desetitisíci členů stranického aparátu, kteří budou v brzké budoucnosti bez zaměstnání? A dále, když člověk chodí po Praze, je zjevné, že jste se stal velice oblíbenou osobou. Neobáváte se však, že tato popularita se zmenší, až začnou každodenní tvrdé starosti?

Budu docela rád, když se zmenší, protože jakkoli mě těší, lehce mi komplikuje práci. K první otázce: Domnívám se, že nikdo v této zemi nebude na dlažbě, nebude trpět hladem, a domnívám se, že pro každého se najde přiměřený způsob zaměstnání, odpovídající jeho kvalifikaci.

Domníváte se, že prezident Československa by měl stát nad politikou a nezúčastňovat se volební kampaně?

Domnívám se, že prezident zvolený na několik měsíců do svobodných voleb by měl být garantem cesty k těmto volbám a slušnosti této cesty. Zda tato role
je mícháním do politiky či nikoliv, ta závisí na tom, co rozumíte pod pojmem politika.

Podle mého názoru je v předchozí odpovědi přece jenom určitý rozpor. Jako prezident máte být nad politikou a nezúčatňovat se přímo stranické práce. Ale jste jasně na straně vítězů v tomto konfliktu. Co hodláte udělat, aby komunisté, kteří v tomto souboji prohráli, pochopili, že máte na mysli i jejich zájmy?

Již jsem řekl, že funkci několikaměsíčního pracovního prezidenta chápu jako úkol být garantem demokracie. Měl jsem na mysli samozřejmě to, co tím myslí každý normální demokrat, totiž že každý má stejná práva, byť by reprezentoval sílu sebemenší.

Včera jste řekl, že se nezúčastníte kampaně, která by trvala příliš dlouho. Později to bylo opraveno na několik měsíců. Je pro vás doba 40 dnů přijatelná?

Té otázce úplně přesně nerozumím. Především proto, že já jsem sice přijal za určitých podmínek kandidaturu, ale nikdy jsem nezačal ani neprováděl žádnou svoji kampaň. Chce-li mě někdo mít prezidentem, nechť provádí kampaň. Kdo bude prezidentem, je věcí tohoto lidu. Já nevstupuji do kampaně jako někdo, kdo soutěží s někým jiným a snad zvítězí.

V případě, že by vás na jaře svobodně zvolený parlament nominoval na pětiletý úřad prezidenta, přijal byste?

Parlament nenominuje prezidenty, pouze je volí. Nominují je různé politické síly. Pochybuji, že nějaká politická síla mě bude nominovat na funkci prezidenta na pětileté období.

Pokud prezidentské volby budou pro vás úspěšné, jaké vidíte největší nebezpečí nebo problém, se kterým se Československo musí vypořádat v roce 1990, a jak se hodláte k té věci postavit?

Já nebudu mluvit o nebezpečích, ale raději o úkolech. Za největší úkol budu považovat to, aby v době mezi dneškem a svobodnými volbami Československo neztratilo ohromný kredit, který dnes má ve světě, naopak, aby tento kredit posilovalo tím, že kampaně a přípravy na volby nebudou pošpiněny intrikami, podvody, nezdravými osobními ambicemi a že i tato doba uchová této revoluci charakter, který nyní má, totiž že jde o vzpouru čistoty proti špíně.

V předvečer sjezdu KSČ, jaké máte pocity, co se této strany týče a co si přejete, aby z tohoto sjezdu vzešlo?

Co z tohoto sjezdu vzejde, samozřejmě nevím, a dokonce mi ani nepřísluší komunistické straně radit, co má dělat. Ale jsem-li tázán, přece jen odpovím, co bych, být komunistou, v této straně chtěl udělat. Pokusil bych se ji co nejrychleji proměnit v moderní politickou stranu, participující jako rovnoprávný partner v pluralitně demokratickém systému, která si na sebe vydělává sama a která především – a hlavně – je čitelná. Toto slovo si vypůjčuji od svého přítele Petra Pitharta, který velmi případně po několika jednáních s vůdci této strany o této straně prohlásil, že je nečitelná a nesrozumitelná. Byl bych rád, kdyby z ní vznikl partner, s nímž lze za prvé vůbec mluvit, s nímž je možné pracovat, který nepovažuje všechny své nečleny za podlidi.

Je zřejmé, že systém dvou politických stran má mnoho výhod. Co si myslíte o sociální demokratizaci komunistické strany, protože to je jediný způsob, jak se mohou komunisté rehabilitovat a pozměnit, aby se mohli účastnit voleb?

Pochybuji, že tato komunistická strana by mohla na zítřejším sjezdu vymyslet něco lepšího než se sociálně demokratizovat. Tato otázka však začínala zmínkou o systému dvou stran. Dává mi tak možnost vyznat se ze svého osobního ideálu, který jsem se již pokoušel naznačit v různých svých textech, v dobách, kdy jsem byl pouhým disidentem a měl čas na psaní. Totiž že podle mého mínění by v budoucnosti měly stále větší roli hrát osobnosti a stále menší roli politické strany, které by měly podle mých osobních představ a ideálů mít roli jakýchsi klubů, v nichž se politické osobnosti rodí, profilují, představují. Ale politické strany by neměly přímo participovat na moci, protože to vede k způsobu anonymizace moci. Podle mého mínění jediná záchrana této civilizace je, když osvobodí člověka, osobu, konkrétní lidskou personalitu z manipulace všech megastruktur, které si moderní člověk vymyslel a které ho nyní ničí.

Jak si představujete úkoly skutečné politické levice a jak si představujete, že by měli být organizováni mladí lidé?

V naší zemi a v jejím jazykovém kontextu ztratilo mnoho slov svůj smysl, stala se zaříkadly, zcela se rozešla s tím, co znamenají v jiných zemích nebo co znamenávala původně. Mezi taková slova patří slovo levice a pravice. Bylo by úkolem jakési politologické debaty mezi tázajícím se a mnou vyjasnit si obsah těchto pojmů a pak bych třeba odpověděl. Pokud jde o mladé lidi, podle mého mínění by měli být organizováni pokud možno pluralisticky, podle povahy svých zájmů, názorů, oboru činnosti. Na druhé straně, jakkoli by byla tato struktura pluralistická, měly by tyto organizace žít mezi sebou v míru a přátelství, aby byly věrny ideji míru a nenásilí, kterou právě mladí lidé začínali tuto revoluci.

Co se týče událostí 17. listopadu, proč byl podle vašeho názoru policejní zákrok tak brutální?

V době, kdy se o mě ještě nezajímalo tolik novinářů jako nyní, jsem bezpočtukrát řekl, že tehdejší moc, tím myslím tu moc, která se nedávno zhroutila, si počínala jako pomatené zvíře, které zahnali do kouta, které je zajatcem vlastní prestiže, vlastních zločinů, a že cokoliv udělá, bude špatné a obrátí se proti ní. Mně se zdá, že to vycházelo z logiky toho systému a z logiky té situace. Míru zavinění konkrétních osob určí příslušná komise.

V Anatomii jedné zdrženlivosti píšete o solidaritě utlačovaných a ponížených. Nyní, kdy se ocitáte sám již v mocenských sférách, zajímalo by mě, co si myslíte o tomto vztahu a jak se díváte na vývoj nové Evropy právě z tohoto hlediska, a také co si myslíte, že Československo může konkrétně udělat v otázce Rumunska.

Osud Rumunska mě trápí podobně jako mnoho mých přátel nejen od dnešního dne, v tuto chvíli se zdá, že je tam možná už tisíc mrtvých, ale trápí mě mnoho let. Snad si někteří z vás vzpomínají, že před časem, už je to, myslím, dva tři roky, kdy ještě vůbec nebylo v Evropě populární mluvit o planýrování rumunských vesnic, byla to Charta 77, která vyzvala k Mezinárodním dnům solidarity s Rumunskem. Myslím, že já i mnoho mých přátel jsme upozorňovali na děsivou situaci Rumunska už dávno. Myslím, že budeme mít nyní na politiku Československa větší vliv než v dobách, kdy jsme byli disidenti. Budeme také moci více dělat ve prospěch Rumunů a Maďarů, které převálcovává svými buldozery jakýsi Drákula.

Jestliže budete zvolen prezidentem a sejdete se s panem Gorbačovem v Moskvě nebo v Praze, oč jej budete žádat? Obecněji, jak se díváte na vývoj československo-sovětských vztahů?

Kdybych byl zvolen prezidentem a měl příležitost mluvit s panem Grobačovem, řekl bych mu totéž, co jsem již řekl pracovníkům ÚV KSSS. Totiž že se nemusí Sovětský svaz Československa bát a že se ho nemusí dokonce bát ani tehdy, zmizí-li slovo »socialistická« z jeho názvu. Spíš by se měl Sovětský svaz bát některých zemí, které tam to slovo mají, například Rumunsko.

Považujete současný vývoj v Československu za nezvratný?

Mně se zdá být velmi nepravděpodobné, že by za dnešní mezinárodní situace byl možný jakýkoli návrat zpět. I když zkušení politici říkají, že v politice je všechno možné, já osobně nevěřím, že by to mohlo nastat.