1987, 6. leden, Praha. ─ Slovo ke spoluobčanům. Dokument Charty 77 k desátému výročí jejího vzniku, vyzývající k větší občanské odvaze a aktivitě.

Slovo ke spoluobčanům

Když před deseti lety vznikla a do veřejného života vstoupila Charta 77, jevila se mnohým jako skupina snílků. Její ideály se sice těšily obecným sympatiím a respektu, málokdo však věřil, že se lze v jejich duchu účinně angažovat uprostřed rozdrobené a apatické společnosti a tváří v tvář moci, která potlačuje jakoukoli důsažnější kritiku.

Deset let, které nás od vzniku Charty dělí, přineslo však mnoho změn. Mění se společnost, mění se pomalu i politické ovzduší v naší zemi, mění se leccos i v mezinárodním měřítku. Nejsou to sice změny zásadní, ale jsou to změny viditelné a jsou to někdy i změny k lepšímu. Na jejich pozadí i hodnoty, které Charta 77 připomněla a o něž se zasazuje, získavají nový význam. Dnešní doba je aktualizuje, boj o ně se dnes už nezdá tak nereálný. Život sám se opět hlásí o slovo a stále zřetelněji vyjevuje, co potřebuje k tomu, aby se mohl rozvíjet a čelit svému ohrožení.

Uvědomujíce si tento posun, obracíme se v den desátého výročí vzniku našeho společenství ke všem svým spoluobčanům s výzvou, aby pochopili historické možnosti této chvíle a aby jich využili ku prospěchu našich národů.

I představitelé moci v naší zemi se občas hlásí k demokracii, spravedlnosti, veřejné kontrole svého výkonu. Bývají to ovšem jen prázdná slova, za nimiž se skrývá diktátorská svévole, a proto si společnost zvykla nebrat je vážně. V poslední době se však zdá, že aspoň v některých těchto projevech se odráží vědomí, že změny jsou nutné. Neplodná strnulost současného politického a hospodářského systému, zaostávání za vyspělými státy, mezi něž jsme dříve patřili, nedostatečné uspokojování mnohých potřeb a požadavků ─ to vše je stále zřejmější, doléhá stále tíživěji na každodenní život lidí a probouzí touhu po změně. Dokonce i směr této změny je po všech dosavadních zkušenostech zřejmý: je to větší demokracie. Velké rozdíly jsou pochopitelně v představách o tom, co to konkrétně znamená, totiž jak tímto směrem jít, jak rychle a kam až.

Ať už jsou názory na to jakékoli, jedno je jasné: vykročení k větší demokracii by pro naše národy nebylo krokem do neznáma. Máme se o co opřít, máme své vlastní demokratické tradice. Už první československý prezident spojoval náš novodobý stát s ideou demokratické samosprávy a sociální spravedlnosti. Jiným způsobem tyto ideje ožily po druhé světové válce. V radikálně nové vnitřní i mezinárodní situaci se pak významné demokratizační impulzy a projekty objevily znovu v šedesátých letech.

Nenabízíme a nikomu nevnucujeme nějaké definitivní a jednoznačné hodnocení těch či oněch historických dějů. Vybízíme jen k nepředpojaté diskusi o nich a k hledání skutečných poučení, která si z nich možno dnes vzít. Hlavně si však myslíme, že spory o minulost by neměly odvádět mysl společnosti od živých otázek přítomnosti. Na demokratické tradice nejlépe navážeme, když se pokusíme dobrých předpokladů, které ve vědomí našich národů vytvořily, využít vskutku původně. To znamená bez předsudků, nezatíženi ideologickými a prestižními ohledy, s porozuměním dnešní situaci, s vnímavým zřetelem ke všem dobrým i špatným zkušenostem, které soudobý svět nabízí, s fantazií, odvahou, ale především se snahou dívat se dopředu.

Nevíme samozřejmě, kdy a jakým způsobem se obrat oním směrem v naší zemi uskuteční. Víme však, že dříve nebo později se uskutečnit musí. A víme také, že osud této země nezáleží jen na politické moci a že ani její vlastní počínání nezáleží jen na ní. Daleko víc záleží na tom, co uděláme my všichni, co udělá společnost. Dějiny nedělají jen vlády a žádná vláda nemůže úplně pomíjet to, co dělají občané. Demokracie není něco, co jedni dávají druhým. Je to úkol pro všechny. Všichni se jí musí znovu a znovu učit. I na nás všech záleží, kdy a jak výrazně se pohne dobrým směrem sama politická moc.

Úkol, který z toho vyplývá, je zřejmý: vymaňme se konečně ze své pohodlné odevzdanosti osudu! Přestaňme čekat, co udělají jiní, a udělejme něco sami! Probuďme se z apatie, nepropadejme pocitu marnosti, překonejme svůj strach! Čím víc bude občanů, kteří se o to pokusí, tím méně bude i důvodů ke strachu, protože tím těžší bude oprávněný postoj trestat. Každý z nás může odvahou, kterou v sobě nalezne, přispět k tomu, aby se ani ostatní nemuseli tolik bát. Smysluplný život nepřiděluje občanům vláda, o ten musí občané sami dnes a denně usilovat, musí ho hledat sami v sobě a vytvářet vším, co bezprostředně dělají, tedy i tím, jak se vztahují k obecným věcem.

K čemu tu vyzýváme, není nic jiného a nic víc než odvaha stát se občany v plném, tvořivém a nejsilnějším slova smyslu. Bez občanů není a nikdy nebude demokracie. Občanství však není pouze statut. Především a hlavně to je určitý lidský postoj. Zda budeme skutečně svéprávnými a důstojnými občany, vědomými si své spoluodpovědnosti za stav celku a jednajícími v souladu s ní, záleží tedy ve velké míře na nás samotných.

Ústava, Všeobecná deklarace lidských práv, Charta OSN, mezinárodní pakty o lidských právech, Závěrečný akt z Helsinek ─ to vše může být jak bezcenným papírem, tak velmi konkrétním a zavazujícím měřítkem i vodítkem pro život. Zda to bude tím či oním, opět nezávisí pouze na vládách. Na všech nás je, jak vážně tyto normy přijmeme, jak je naplníme a uskutečníme, jak dalece je proměníme v živoucí skutečnost.

Domníváme se, že doba dozrála k tomu, abychom si i v Československu tyto pravdy znovu a naléhavě připomněli a abychom se s novou energií pokusili v jejich duchu jednat.

Kdybychom jen čekali, až se společenské rozpory natolik prohloubí, že si katastrofální běh věcí vynutí nějakou změnu, byli bychom sami proti sobě: na jejich prohlubování a na těžko předvídatelné důsledky výbuchu, k němuž by jednoho dne mohly vést, bychom doplatili všichni.

Často je slyšet otázku, »co dělat«. Je to otázka po tom, co konkrétního, účinného a reálného může prostý občan dnes udělat pro zlepšení obecného stavu.

Úkol přijmout vážně a zkusit vážně naplnit své občanství otevírá podle našeho mínění dost zcela konkrétních možností.

Všichni můžeme hned zítra začít říkat pravdu. Nejen doma, ale i na pracovištích, při společenských setkáních, na nejrůznějších schůzích. A to ne jenom pravdu o běžném šlendriánu, který kolem sebe vidíme, ať už ve výrobě, obchodě či službách, ale i o jeho příčinách. O špatných vedoucích, kteří ─ opřeni o svou bezvýhradnou politickou loajalitu ─ mohou beztrestně páchat jakékoliv škody. O nepružném způsobu hospodářského řízení a rozhodování. O iluzornosti a formálnosti plánů a bezúčelnosti plnění jejich nekonečné řady často zcela protichůdných ukazatelů. O neuvěřitelné neschopnosti centrálně řízené výroby reagovat na živé potřeby společnosti, o nepochopitelné a přitom tolerované prodělečnosti největších průmyslových podniků a o mrhání energií v neefektivních průmyslových odvětvích. A samozřejmě o té hrozné obludě byrokracie, která nenávratně požírá tak velkou část výsledků lidské práce a přitom tuto práci ještě navíc všemožně komplikuje a maří.

Všichni můžeme vzít vážně svou odborovou příslušnost, domáhat se svých formálně vyhlášených a nerespektovaných práv, volit do odborových orgánů neohrožené tlumočníky skutečné vůle pracujících, po svobodné diskusi vybrané zástupce, a ne jen odjinud doporučené, za poddajnost dobře odměňované byrokraty. Všichni můžeme žádat změnu sporných odborových praktik a pravidel. Odbory nemusí být jen rozdělovačem rekreačních poukazů a dílčích sociálních výhod. Nemusí být jen poslušným náhončím zaměstnavatelů, ale mohou se dožadovat skutečné a samostatné účasti na hospodářském rozhodování a i na sociální politice. V mezních situacích mohou své požadavky podepřít i tradiční dělnickou zbraní: stávkou. Právo na ni je zakotveno v Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.

Všichni můžeme v různých prostředcích vytvářet neformální politická fóra, otevřená svobodné výměně názorů, využít k tomu existujících příležitostí a vytvářet nové. Na takových fórech by nemusela existovat žádná politická tabu a nic by tedy nemělo stát v cestě ani kritice takových úkazů, jako je všemoc stranických sekretariátů.

Můžeme se dožadovat pravdivých informací, psát pravdu do existujících sdělovacích prostředků a vytvářet si případně nová ohniska a způsoby svobodné výměny názorů. Každý podnik či závod by mohl vydávat noviny, v nichž by se svobodně psalo, kdyby se o to pracující vskutku vážně zasadili.

Všichni víme, jak katastrofální je ekologická situace v naší zemi. Proč o tom ale mluvíme jen v soukromí? Proč se na veřejnosti mluví jen o desetině těchto problémů a proč se téměř nikde nemluví i o jejich skutečných příčinách? Otevřít všude, v nejrůznějších prostředích a na všech úrovních zásadní diskusi o ekologické situaci lze ihned a dokonce bez velkých rizik. Odpovědnost k budoucím generacím by přitom měla být přirozenou páteří takové diskuse.

V situaci, kdy si je jist spravedlností své pře, může každý překonat strach z nadřízených, z policie či státní byrokracie: všichni mohou ty, kdo se o to pokusí, svou solidaritou nejen morálně podpořit, ale i ubránit proti svévolnému útoku.

Existuje hodně práv, od práva shromažďovacího až po právo na svobodu projevu, přesvědčení, vyznání a výměnu informací, která jsou sice formálně zaručena, kterých však lidé ze strachu z možných následků nevyužívají. Proč jich tedy nevyužít?

V naší zemi údajně vládne dělnická třída. Nikdy nebylo toto oficiální tvrzení v tak hrozivém rozporu se skutečností, jako je tomu dnes. Vyšší a nejvyšší političtí činitelé se pohybují po této zemi obklopeni policejními strážci v autech s neprůstřelnými skly a s nemorální absolutní předností v jízdě. Zájmu jejich bůhví kým ohroženého bezpečí musí ustoupit i těžce zraněný odvážený sanitkou do nemocnice. Mají své spotřebitelské výhody, zvláštní dodavatele, zvláštní služby, zvláštní zdravotní péči, zvláštní a tajemné příjmy. Jejich moc je vybavuje bezpočtem privilegií a v poměrech, kde je pro normální občany tak svízelné zařídit či dostat tolik věcí, je pro ně cokoliv záležitostí jednoho telefonického rozhovoru; dokonce i to, aby jejich méně pilné dítě prošlo bez problémů všemi zkouškami na vysoké škole.

Nechceme vyvolávat nenávist nebo závist, to nejsou dobré impulzy k cestě za demokracií. Hovoříme o tom proto, abychom zdůraznili, jak hluboce se mnoho vedoucích činitelů odcizilo prostým občanům. Dokud bude toto odcizení trvat, budou všechny demokratizační snahy narážet na odpor těch, kteří se budou bát o své výsady. Proto by měla společnost na tyto nezasloužené výsady trvale upozorňovat a dožadovat se jejich zrušení. Mocní se budou muset v zájmu zdravějšího společenského života lecčeho ze svého pohodlí zříci. Je to i v jejich zájmu: čím víc budou odtrženi od společnosti, tím hůře budou vládnout a tím hlubší může být jednou společenská krize, před kterou budou bezradně stát.

Učitelé by měli učit pravdu, měli by vyučovat v souladu se svým svědomím. Měli by vystupovat jako občansky stateční vychovatelé, kteří se nepřizpůsobují poslušně kdejakému problematickému pokynu shora. Osnovy je přece možno respektovat a přitom si před žáky a studenty uchovat vlastní neustrašený úsudek. Při základní lidské solidaritě se učitelé mohou bránit případnému pronásledování.

Věřící občané by se neměli bát chodit do kostelů a neměli by skrývat svou víru. Duchovní by měli plnit své poslání tak, jak jim to nařizuje jejich svědomí a přesvědčení. Měli by se bránit, když církevní tajemníci zasahují protiprávně do výkonu jejich duchovenských funkcí a když někteří zkorumpovaní představitelé církví toto počínání kryjí.

Jak svobodná bude kultura, záleží opět především na kultuře samé, hlavně na jejích tvůrcích. Svobodnou tvorbu nemůže nikdo nikomu zakázat. Zakazují si ji sami jen ti umělci a vědci, kteří se bojí o svá postavení a své možnosti. I oni tedy mohou výrazně zlepšit obecnou situaci: mohou překonat svůj strach a tvořit svobodně. Největší duchové moderní české a slovenské kultury to dokázali, i zde je na co navázat.

Jsme přesvědčeni, že kdyby naše společnost začala více a vynalézavěji využívat i těch několika málo existujících možností, na které jsme tu upozornili, významně by se změnilo celkové společenské a politické klima.

A lepší klima je dnes hlavní a možná jedinou cestou i k lepšímu hospodářskému a politickému systému.

Jsme proti nenávistným bojům, štvanicím, novým rozkolům, revanším a mstám. Jsme pro demokratickou diskusi v atmosféře dělné spolupráce všech občanů a společenských sil. Víme, že úplná shoda všech se všemi není nikdy možná, a nemyslíme si ani, že by byla k něčemu dobrá. Domníváme se však, že i odpůrci se mohou navzájem respektovat jako lidé a jako občané a v klidné, vášněmi či trpkými vzpomínkami nepodbarvené rozpravě hledat to, na čem se mohou shodnout. Po všech tragických událostech a otřesech posledních desetiletí spatřujeme jedinou perspektivu ve skutečném národním smíření na demokratickém základě. Nechápeme je jako opatrné mlčení o čemkoliv a k čemukoliv. Chápeme je jako věcné a tvůrčí hledání východisek pro celou společnost.

Domníváme se, že nenásilný odpor proti všemu zlému, tolerance, slušnost, otevřenost pravdě i jinému názoru a trpělivá vytrvalost jsou těmi nejlepšími nástroji, kterých může naše společnost užít v nadcházejícím boji za svou emancipaci, za společenskou obnovu a demokratický pořádek.

Charta 77 nikdy nesledovala nějaký svůj partikulární zájem. Její věcí je věc celé společnosti. Proto ani dnes od nikoho nežádáme, aby rozšířil nebo veřejně podporoval naše společenství. Charta 77 není a nikdy se nepovažovala za jedinou naději pro tuto společnost. Vyzýváme občany k něčemu jinému a důležitějšímu. Aby se vzpamatovali do své svobody a uvědomili si nadějeplný obsah hesla, které bylo dáno do vínku modernímu československému státu:

Pravda vítězí.

Jan Litomiský, Libuše Šilhánová, Josef Vohryzek, mluvčí Charty 77

Martin Palouš, Anna Šabatová, Jan Štern, Jiří Hájek, Václav Havel

Charta 77: 1977-1989. Od morální k demokratické revoluci. Dokumentace. Uspořádal Vilém Prečan, Čs. středisko nezávislé literatury, Scheinfeld-Schwarzenberg a Archa Bratislava 1990, s. 300-306.