Čeština (Česká republika)English (United Kingdom)简体中文
The following documents and texts show the scope of civil society during the last three years of the communist regime in Czechoslovakia. They have been selected to illustrate the main trends and personalities of anti-totalitarian resistance. The selection, admittedly somewhat one-sided, includes texts of well-known, most distinctive opposition groups, movements, and individuals. All documents were published as a working paper for the international conference “The Democratic Revolution in Czechoslovakia: Its Preconditions, Course and Immediate Aftermath” held in Prague on 14-16 October, 1999. See Hlasy občanské společnosti 1987–1989. Výběr z textů a dokumentů. Ed. Jiří Suk, Milena Janišová, Vilém Prečan (Praha, Československé dokumentační středisko a Ústav pro soudobé dějiny AV ČR 1999, 111 pp).
.

1988, 22. říjen, Praha. ─ Dopis Richarda Sachera ústřednímu výboru Československé strany lidové, kritizující závislost lidové strany na KSČ, její ideovou nevyhraněnost a nezájem o přestavbu.

Neboť mi vývoj ve straně není lhostejný a protože jinou možnost jak prezentovat názory nemám, obracím se na ÚV ČSL.

Šestiletý styk s našimi členy na ÚPŠ, stovky probesedovaných hodin mi umožnily důvěrně se seznámit s názory, myšlenkovými proudy, motivačními zdroji aktivit našich lidí. Umožnily mi pochopit, s čím souhlasí, s čím nikoliv. Společné hledání pravdy nastolilo nejen otázky, ale i odpovědi na ně.

Jedna z nejčastěji kladených otázek. Přestavba a naše strana. Že se tu a onde změní pár tabulek, že se změní některé formy práce, že pomyslné koncepce jsou nahrazovány jakýmisi lepšími, je sice asi potřebné, nicméně okrajového významu. ─ Těžiště odpovědného přístupu strany k nové společensko¬-politické realitě leží nepochybně v jiné oblasti. V oblasti hledání vlastní identity. ─ Po léta je stereotypně přijímán názor, aniž si ověřujeme jeho pravdivost, názor, »že naše strana ve společnosti funguje coby organizace umožňující křesťanům se podílet na budování socialistické společnosti atd...« Tato teze je však pravdivá jen z malé části. Nepřípustně zužuje i nynější možnosti socialistické demokracie. Chce-li se věřící v naší společnosti politicky angažovat, má k tomu řadu možností. Může se vyslovovat k návrhům zákonů, psát do novin, pracovat v národním výboru, ve společenských organizacích atd. A přitom vůbec nemusí být členem Čs. strany lidové. Jestliže se občané stávají členy ČSL, pak to činí v oprávněné naději, že strana, která deklaruje svůj křesťanský charakter, se z hodnotových pozic křesťansky žijícího a myslícího občana tohoto státu bude vyjadřovat k problémům společnosti, bude se podílet na tvorbě politiky, její realizaci a kontrole. ─ Jedině tímto smysluplným přístupem a chováním se může ČSL ve společnosti identifikovat jako specifický, socialismu prospěšný a svébytný organismus! Spatřuje však strana dosud skutečně těžiště právě zde? V 58 kolonkách sleduje, kolik čeho členové odevzdali, sebrali, kolik masa vepřového, telecího, kůží, papíru atd... Když to čtete, máte pocit, že se jedná o úkolový list. Je to aktivita jistě potřebná a dokazuje obětavost našich lidí, ale strana by své výsledky snad měla prezentovat z jiné oblasti. S kolika podněty vystoupili naši delegáti v Národní frontě, jak byly přijaty, zkoumat, z jakých pozic naši delegáti v NF vystupují, zdali skutečně vyjadřují zájmy členů. ─ Myslím, že i velmi zkušení se budou muset politice teprve začít učit.

»Politika všedního dne.« Jak často to slyšíme z úst našich funkcionářů. Jestliže se tím chce říci, dělej poctivě, buď pilný, lze s tím souhlasit. Žel, toto rčení většinou supluje neexistenci ideového projektu ve straně a neujasněné politické představy. Pak je třeba takové demagogické »cukrátko« odmítnout.

Naše strana by mohla přinášet socialistické společnosti mnohonásobně větší užitek nežli dosud. Užitek v získávání věřících spoluobčanů pro uvědomělejší, tvořivější spoluúčast na rozvoji společnosti, v níž žijí. Jak? Cestou politického přesvědčování a vlivu vedeného z pozic křesťana. Podílet se na odstraňování neviditelného, ale fakticky existujícího vnitřního distancu, který u většiny věřících lidí se koncentruje v otázku, jež se dotýká smyslu jeho života. »Nezrazuji své náboženské přesvědčení, když svůj život bezezbytku směním za dílo pro společnost, která oficiálně Boha odmítá?« Pro koho je tato otázka okrajová, tak neví nic o lidech, neví nic o psychologii a spiritualitě věřícího člověka, a v podstatě další úvahy postrádají smyslu. ─ Abychom si rozuměli, tím nemám na mysli získat lidi jen pro stranu (protože i strana není nic víc než prostředek), ale pro společnost. ─ Vzhledem ke shodnému náboženskému přesvědčení, vzhledem k důvěře, kterou věřící lidé k sobě cítí, máme k tomu ideální možnost (lepší nežli komunisté), a přesto nejsme úspěšní. Důvod? Řekne vám to každý druhý člen. »Deklarovaný křesťanský charakter prezentujeme v oblasti konkrétních politických přístupů minimálně nepřesvědčivě nebo s rozpaky.« Delegát IV. sjezdu s číslem průkazu 00178 řádně předložil návrhové komisi návrh, který nebyl delegátům oznámen. Proč? Zde je text: »Proto, aby bylo omezeno vystupování a rozhodování funkcionářů a poslanců v rozporu s názorem a svědomím většiny členů ČSL navrhuji, aby usnesení ze IV. sjezdu ČSL, případně stanovy nebo »Poslání«, bylo doplněno v tomto smyslu: IV. sjezd ukládá funkcionářům a poslancům ČSL na všech úrovních, aby jednali a vystupovali v souladu s křesťanským smýšlením převážné většiny členů ČSL.« Jak patrno, demokratické instrumenty příliš nefungovaly při sjezdu. Nefungují ani nyní. Je věc ústředního výboru, jaké k tomu zaujme stanovisko. Kdo a proč měl zájem, aby se to členové nedozvěděli? Další důvod, proč nemůžeme získat do svých řad více věřících, jsou takové demagogické kompiláty, jako byl článek v LD ze dne 2.3.1988 s názvem »Věřící v naší společnosti«. Je třeba říci, že obdobná tematika uveřejněná v Rudém právu vyzněla daleko seriózněji, protože měla věcnější tón. (V čem jsem spatřoval výhrady k článku v LD jsem poslal redakci LD.) O co mi jde? Při respektování politických principů ČSL se ideově vyhranit. Abych to řekl ještě jasněji: Čím více si budou naši členové, naše strana uvědomovat svou křesťanskou odpovědnost ke světu, tím pevněji budeme zakotveni v socialismu. Chceme-li ovšem věřící občany získávat, musíme k nim mluvit jazykem jejich duchovní orientace a ne novinovými frázemi. Poučme se z historie. Chtěla-li se strana reprezentující zájmy dělnické třídy ve společnosti emancipovat, musela se důsledně nejen slovně, ale fakticky vrátit k ideovým zdrojům, z nichž vzešla, k Marxovi a Leninovi. Když se chce ČSL ve společnosti identifikovat, musí se důsledně vrátit ke křesťanství. Pokud jsme nepochopili toto, pak celé záslužné dílo ─ edice o tradicích naší strany ─ by mnoho užitku nepřineslo. Řekněme si přímo. Pro komunisty budeme vždy stát na opačném pólu základní filozofické otázky ─ je to logické. Tragické ovšem je, když pro věřící nejsme důslednými křesťany. Cesta z tohoto stavu není v politice jakéhosi ideového středu, ale v ideovém vyhranění.

V únoru na zasedání ÚV KSSS přednesl M. Gorbačov projev, v němž mimo jiné řekl: »...neboť člověk není živ jen chlebem, ba ani moderními materiálními statky. Vůbec nejvíc je živ pravdou a svědomím, spravedlností a svobodou, mravností a humanismem.« (RP 20.2.1988.) Pro marxisty a křesťany se rozšiřuje okruh společných určení. Tyto věci se nás, lidovců, bytostně týkají. Uvědomujeme si, že proces přestavby vyžaduje od naší strany nutnost komunikace i na teoretické úrovni se svým protějškem ─ s marxisty? Kdo z aparátu ÚV je pověřen systematickým zpracováním vědecké analýzy dnešního světa, naší společnosti, vývoje SSSR, trendů v křesťanském světě, v jiných křesťanských náboženstvích? Nepotřebuje snad naše strana, vedení strany, vědecky zdůvodněnou argumentaci, určení imperativů v těchto oblastech, ke kvalifikovanému rozhodování a projektování ideologie? Jsme schopni předložit ideologický projekt, který by na základě nových podmínek koncipoval úlohu křesťana ve společnosti a z toho odvodil závěry pro směry politických aktivit na půdě naší strany? Je to jedna z klíčových otázek! Jak je možné, že politická strana necítí nutnost se těmito otázkami zabývat?

O křesťanství dnes hovoří ve straně kde kdo. Žel, z úst některých lidí tato slova zní nepřesvědčivě a nedůvěryhodně. Prostě, pro někoho je křesťanství cestou, životní normou, pro jiného »kvalifikační požadavek« k zastávání určitého místa ve straně. Tito druzí budou ochotně horovat pro křesťanství stejně jako proti němu. Rozhodující je momentální prospěch.

Je nesporné, že 5. zasedání ÚV ČSL učinilo první pozitivní krok. Snaha nevyhýbat se problémům. Nicméně otazníků neubývá, ale přibývá. Nelze pominout skutečnost, že ve straně dochází ke krystalizaci a tříbení názorů. Jak se vyvíjí společnost, vyvíjí se i strana, jak se mění lidé ve straně, mění se i představy o ní. Je nesporné, že vývoj bude tendovat od ideové nedůslednosti k ideovému vyhranění. Jinými slovy řečeno, od strany, která »sdružuje především křesťansky smýšlející občany«, ke straně, která »v duchu ekumenismu sdružuje křesťany všech vyznání«. Není důležité, budou-li nositelé těchto názorů velebeni nebo zatracováni. Důležité je tento jev podrobit vědeckému zkoumání a včas vyvozovat z toho závěry pro praxi. Názor nelze vyvrátit jiným názorem, ale argumentem. Budoucnost strany by nemohlo potkat nic horšího nežli stávajícímu stavu vyhlásit aureolu nedotknutelnosti a obhájcům doživotní nárok na pravdu. Pravda se nerodí v kancelářích, ale v dialogu s lidmi. Je tristní, jestliže lze slyšet na SÚV od vedoucího pracovníka, »že pravdu má ten, kdo má moc«. Není to snad řeč a postoj Varlama z filmu Pokání? Cožpak strana neušla ani kousek cesty k přestavbě? Je strana vůbec připravena na realizaci společensko-politických procesů přestavby? Mám za to, že nikoliv. A to ani kádrově, ani ideově, ani připraveností aplikovat demokratické instrumenty.

Máme provedenou analýzu názorů, s kterými přicházejí lidé do strany? Kde a v čem bude těžiště jejich aktivit za několik let? Vyhodnocuje to vůbec někdo? Jaký je stav politického vědomí našich lidí? Aparátu?

Volené orgány od předsednictva ÚV až po OV jsou v rozhodovacích procesech téměř zcela odkázány na podklady, které jim připraví aparát strany? Nechť si ÚV udělá přehled o tom, kolik pracovníků vstoupilo do ČSL až v okamžiku podpisu pracovní smlouvy. Jaké byly pohnutky pro práci ve stranickém aparátu? Kolik z nich pracovalo na nižších složkách strany a s jakým úspěchem? Kolik jich pochází z lidoveckých rodin? Jak jsou světonázorově orientováni? ─ Že to jsou věci nedůležité? Jsou na výsost významné! To jsou totiž ideové předpoklady pro práci v aparátu. Jaké zastoupení mají v SÚV například moravské kraje? Duch lidovectví nevznikne s pracovní smlouvou, ale vnitřním vztahem ke společenství lidí stejně smýšlejících.

Jsme schopni se kvalifikovaně vyjadřovat na půdě Národní fronty k politickým záměrům, přicházet s náměty, které by dokázaly obohacovat společnost o hodnoty, které nám jsou vlastní? Nebo se spokojíme vždy a ve všem s tradičním souhlasem? Není naše společnost snad světonázorově a zájmově pluralitní? Nespočívá snad jednota Národní fronty právě v tom, že sjednocuje různé zájmy na pozicích politiky KSČ?

Bude-li dál ve straně pokračovat období neujasněnosti, váhavosti, neurčitosti, může se stát, že pomine zájem na tom, aby ČSL cokoliv k přestavbě dodala. ─ Nehovoří snad komunisté dost jasně? Neztrácíme tak nadšené lidi pro přestavbu?

Není obvyklé, aby se pracovník aparátu strany obracel na ÚV. Dosud se od pracovníků vyžaduje nikoliv iniciativa, ale jen a jen poslušnost. Že se na ÚV obracím v době, kdy chabě fungují demokratické nástroje, budiž dokladem toho, že mi nejde o post, ale o věc strany, to je těch lidí, bez nichž by vedení strany nebylo ničím. Nedomnívám se, že jsem porušil stranickou linii, když jsem upozornil na problémy, kterými je strana těhotná.

V poslední době často slyším: »O co ti jde, místo máš!« Říkám, že o to, aby strana požívala více vážnosti jak u komunistů, tak u věřících občanů,

o to, aby se ve straně prosadily demokratické instrumenty,

o to, aby se lidé nemuseli bát napsat dopis předsednictvu ÚV a nebyli označováni za organizovanou skupinu s protistranickými cíli,

o to, aby, když poctivý pracovník navrhne jak dělat věci v zájmu strany lépe, mu nebylo nabídnuto, že může z aparátu odejít,

o to, aby ve straně vládl křesťanský duch a aby se ve smyslu těchto zásad jednalo,

o to, aby křesťanství nebylo chápáno jako politický prapor, ale jako norma jednání, jako východisko hodnotících procesů,

o to, aby nebyli umlčováni ti členové a pracovníci, kteří se adekvátním způsobem kriticky vyjádří k činnosti vyššího orgánu,

o to, aby se otevřeně našim členům vysvětlovaly všechny otázky, které souvisejí s jejich náboženskou motivací, která vede členy k poctivé práci na díle socialismu.

Hluboce nesouhlasím totiž s názorem v úvodníku Naší politiky, č. 20, 1988, »že na politickou výchovu nemáme recept«. Ten recept zde je: je to důvěra, věcnost a pravdivost! Poslední zasedání ÚV KSČ to znovu potvrdilo. Nehledejme nalezené. Každý, kdo má v politické výchově trochu zkušeností, to potvrdí.

Ano, jsem nositelem těchto názorů a nikde a nikdy jsem se s tím netajil. Psal jsem kritické články do LD a Naší politiky. Stojím na pozicích naší strany a slova o přestavbě beru vážně. ─ To je faktický důvod, proč jsem byl odvolán z funkce vedoucího ústřední politické školy. Byl jsem nepohodlný.

Strana by měla zůstat jednotná, ale o tuto jednotu je třeba každodenně usilovat. Ale ani jednotu strany nelze budovat s kýmkoliv a na jakémkoliv základě.

JUDr. Richard Sacher

Hálkova 1631/6

120 00 Praha 2

SÚA, Archiv ÚV KSČ, PÚV KSČ... - xerokopie strojopisu, 5 s.

 
tobacamptobacamp
tobacamp