. 1989, červen, Praha. ─ »K čemu dozrál čas?« Komentář Jana Rumla v samizdatovém časopise pro kulturní a společenskou informaci Sport. S určitým záměrem nebo jenom tak postojí člověk na chodníku a dostane pendrekem. Někdy se sejde lidí víc, kráčejí po pěší zóně a volají třeba »svoboda«. Dostanou také pendrekem, jsou odvlečeni a navíc dnes mohou až půl roku sedět. Anonymní moc, podepsaná sice výsledky své činnosti na každém rohu, uplatňovala doposud ranními přepady domácností, fackami ve vyšetřovnách a rozsudky v soudních síních konfrontaci nepřímou. Nyní se cítí být zaskočena. Do této chvíle anonymní občan ukázal, že se už tolik nebojí, a moci vzhledem k její povaze nezbylo, než se mu postavit tváří v tvář. Aby bylo jasno, je to stávající komunistická moc, která inscenací pouličních bojůvek zavedla konfrontaci přímou. Občan po střetu nikterak netouží, kdo by se nakonec chtěl nechat mlátit. Komunisté by možná raději nechali vodní děla doma, poněvadž výhodnějším se jeví držet lidi na uzdě zastrašováním jiného typu, ale ─ příznačně pro rozklad systému již patrně neodvratný ─ jinak to nejde. Teď zní otázka, zda se této konfrontaci vyhnout tím, že občan opět rezignuje na své právo veřejně projevovat své mínění, nebo ji z nezbytí přijmout jako součást dnešní reality a neústupností dát najevo, že realita zítřka může být také zcela jiná. Názorový vějíř v opozici je vskutku široký. Krajní nekonfrontační postoj vychází z přesvědčení, že posledními zásahy policie byly nezávislé iniciativy již tak dost citelně postiženy, ne-li v některých ohledech paralyzovány, a že je nyní potřeba vést »zákopovou válku« a snažit se nejrůznějšími způsoby infiltrovat do společnosti. Ukázat pozitivní tvář, zbavit se nálepky nepřátel zřízení a činitelů chaosu, zasypávat příkop nedůvěry mezi disidenty a ostatní populací a neohrožovat neodpovědným radikalismem ty akce ve strukturách, které svědčí o pozvolném procitání. To jsou jakási ideová východiska. Na jejich základě se formulují otázky programu, co aktuálně i strategicky dělat. Občany prý zaujme, když jim předložíme alternativy k současnému přežívání. Cesta od procitání ke bdění musí být dlážděna těmi správnými, přesnými a dosud nevyřčenými slovy. Jsme svědky pokusů o průzkum veřejného mínění korespondenčními referendy a o písemnou diskusi na téma dialog. Vše s cílem aktivizovat lidi. Tohle všechno je asi skutečně potřebné, třebaže to není moje káva. Stojím na opačném okraji spektra, protože tyto iniciativy podle mě vyvěrají z pochybných východisek. Předně ─ konfrontační linii, jak již bylo řečeno, si vymyslel režim a nikoli občané přítomní v ulicích. Rukavice hozená represivním aparátem nebyla zvednuta ─ jinak by asi lítaly šutry. (Jenom mimochodem ─ doufám, že ti, kdo tvrdí, že oznamovatelé manifestací ženou lidi na jatka, jenom nepromyšleně hledají argumentaci. Jinak by byla dost podivná snaha aktivizovat někoho, o kom předpokládám, že se nechá policií bít jenom proto, aby plnil vůli třeba Českých dětí nebo mírové iniciativy.) A dále: nepřestanu být otevřeným odpůrcem jakékoli totality, tedy i tohoto zřízení jenom proto, že by se to mohlo nyní politicky hodit. Tenhle neslavný systém téměř dokonale demontovali naštěstí jeho strůjci sami a role odpůrců se přece více méně omezuje na verbální projevy neposlušnosti. Za nezodpovědné radikály byli již před deseti lety označeni ti, kteří např. jenom vstupovali do policií zdecimovaného Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Tehdy to byla rukavice hozená režimu, který ji pravda málokdy nechal ležet. A dnes je VONS zcela běžným úkazem na veřejné scéně (pro řadu jeho členů dokonce natolik normálním, že se angažují v atraktivnějších korporacích). Dovoluji si oproti jiným tvrdit, že současná aktivizace ve strukturách se může dít právě na pozadí veřejných vystoupení v ulicích. Režim, již neschopný totální kontroly, poměrně s ulehčením (i když ne bez jistého znepokojení) nechává společnosti ventilovat alespoň zdání důstojnosti, pokud samozřejmě nevybočí z rámce »socialistického pluralismu«. Rovněž před lety proběhla v nezávislém prostředí diskuse o tom, jestli usilování o svobodu myšlení nezastírá pouze fakt, že je snazší než nějakou myšlenku vůbec mít, vytvářet pro ni prostor. V podstatě šlo jenom o jinou formu sporu mezi »radikály a umírněnými«. Jistě, i latentní myšlenka je svým bytím součástí dějinné inteligence, rezonovat ovšem může jenom tehdy, je-li napsána, rozmnožena a rozšířena nebo sdělena většímu počtu lidí. Dnes u nás vycházejí desítky nezávislých časopisů rozličného zaměření, od filozofických po publicistické, aniž by to až na výjimky, o nichž bude řeč, režim příliš vzrušovalo. Pořádají se přednášky a semináře bez nevítané asistence, působí Východoevropská informační agentura, lidé poskytují telefonicky interview Svobodné Evropě, mluvčí Charty 77 se scházejí se zahraničními delegacemi, vydávají se již ve větším nákladu odborné práce i krásná literatura. Můžeme se přít o úroveň jednotlivých samizdatů i o to, zda mohou jediným razantním zákrokem zmizet ze světa, nicméně nikdo neupře, že jsou to věci před léty nemyslitelné. Uvědomme si, že to zdaleka není pouze důsledek přestavby v Sovětském svazu, ale důsledek existence jistého prostoru svobody, který nezávislé iniciativy ─ a zpočátku snad jenom jednotlivci ─ svými nekompromisními postoji vytvořili a v němž, na jeho pomezí nebo pouze tím, že existuje, mohou se skutečně dít věci dříve nemožné. Tento prostor nespadl z nebe, stál roky vězení. A tím, že všechny uměle vestavěné hranice uvnitř společnosti zrelativizoval, ovlivnil dnes třeba také podobu různých oficiálních diskusních fór a klubů. Já osobně bych s Výborem československé veřejnosti nejednal, ale když má na to někdo žaludek a nejedná mým jménem, co je mi vlastně do toho. Přestože je Výbor, jak byl založen i jak se prezentuje, organizací více než obskurní, už pouze to, že režim musel vymyslet další převodovou páku své absolutizované moci mě naplňuje jistým uspokojeným. A zase, nebýt soustavného tlaku v otázce lidských práv ze strany Charty 77, nebylo by tohoto Dienstbierova výboru. V zájmu všech by mělo být, aby nelehce vytvořený prostor svobody byl co největší a zároveň co nejméně zatížený kompromisy. A aby do něj vstupoval každý, kdo jej považuje za svůj. Nikoliv, aby z něj nezávislé iniciativy vystupovaly vstříc poměrům nebo jej v zájmu pochybné společenské smlouvy přizpůsobovaly intencím doby. Nikdo nemá na tento prostor výsadní právo, je skutečně pro všechny, kdo se v něm chtějí pohybovat a nerezignují na jeho nezávislost. Lze jej však těžko rozšiřovat tím, že budeme předstírat, že konfrontační linie neexistuje a že budeme před ní ustupovat. Známe snad už i cenu ústupků a podbízení se všeobecným trendům. Můj postoj, myslím, nevede k rozdělení společnosti, ale proti její umělé jednotě. Co se týče onoho příkopu, žádný příkop nedůvěry mezi disidenty a společností neexistuje a nikdy neexistoval. To je vykonstruovaná teorie, která měla snad vysvětlit, proč všichni nekritizují režim nebo naopak, proč ti, kdo kritizují, jsou nenormální. Teorie, již živila státní moc ve snaze skutečně společnost rozdělit. Lidé se prostě báli a ještě se bojí, tady nejde o příkop nedůvěry, nýbrž o příkop strachu. Požadavek, aby disidenti zasypávali tento příkop, je na hlavu postavený. Strach ve společnosti přece nevyvolali chartisté, ale nositelé a uživatelé moci, a jeho původ se neodstraní, když se nekonformní občané vystříhají radikálnějších vystoupení. Moje reflexe posledních týdnů je rámována dvojím uvězněním Stanislava Devátého. Byl jsem u toho, když ho poprvé odvedli a podruhé odvlekli. Z odvedení byla vazba a Standova měsíční hladovka, jež skončila propuštěním, a z odvlečení zase vazba a další hladovka. Neměl chodit 1. května na Václavské náměstí? Asi neměl. Mohl místo toho například vstoupit do nedávno avízované a u stolu sestavené skupiny pro odborovou práci. Nevstoupil. Jenom si myslím, že zase o kousek posunul hranici onoho prostoru, v němž taková skupina pro odborovou práci může bezpečněji vyvíjet svou činnost. Čas dozrál k práci vpravdě politické. Tato první věta manifestu Hnutí za občanskou svobodu je spíše literární, neboť čas k práci vpravdě politické byl vždycky ─ není-li politika chápána pouze jako praktické návody jak v které situaci jednat, ale také jako samozřejmý individuální vklad osobní odpovědnosti za věci veřejné na kterémkoli místě a v kterémkoli čase. Je zajímavé, že politika se stala zjevně neproblematickou pro ty, kteří se zabývají dodržováním lidských práv. Tj. poukazují na nezákonná počínání orgánů státní moci, pracují ve VONS, nezávislé informační síti, působí v Chartě 77 či svolávají manifestace za propuštění politických vězňů, každý s rozdílným a sobě vlastním stupněm razance a odvahy. Čas však ještě nedozrál k tomu, aby zvolna procitající společnost nějak důrazněji reflektovala situaci a snažila se ji změnit. Podpisové akce mnoho nenaznačují, vždyť vše je jasné jako nikdy předtím a podpisy jsou snad nejnižší hladinou vzdoru, pod níž se lze už jenom utopit. Přesto nakonec tato doba může občana sama nejlépe oslovit, neboť s ní je nucen dnes a denně obcovat. Tady nepomohou kabinetní prohlášení, a promiňte, tady nepomůže ani písemný dialog. Občané se buď rozhodli na základě svého vlastního uvážení něco dělat, nebo nerozhodli. Je to více než patrné. Mým »programem« je tedy prostor. Na uceleně pregnantní politický program příliš nespoléhám, poněvadž vměstnat pak do něj skutečnost bývá, nepadají-li přitom rovnou hlavy, přinejmenším problematické. Bez uzardění mohu sledovat jen určitou inspiraci té které historické či politické školy. Nejsem samozřejmě proti programověji formulovaným tezím, návrhům a nástinům myšlenek o tom, co nyní dělat, jenom si myslím, že oslovovat lidi jako nesvéprávné, snažit se dělat účelovou osvětu a rezignovat na obranu prostoru, který by jednou mohl být prostředím, kde by si občané sami vytvářeli své, byť parciální a příležitostné programy, a kde by docházelo ke střetávání názorů a skutečné pluralitě myšlení, hazardovat s nekompromisními hranicemi příštího pokusu o vlast je nanejvýše pošetilé. Jako je pošetilé nevidět středobod našeho úsilí o změnu politických poměrů v důsledné obraně politických vězňů, kteří, ač možná nevykonávali drobnou politickou práci a nespojovali svou každodenní aktivitu s dějinami, myslím ve vězení už ji spojili. A nakonec ještě k některým uvězněným: je ve vazbě a osm let vězení hrozí Petru Cibulkovi za šíření hudebního samizdatu, pět let může dostat František Stárek za redakci časopisu VOKNO a ještě deset měsíců bude za mřížemi Ivan Jirous za svou petici. Největší radost jsem měl z toho, že političtí vězni nejsou lhostejní šedesáti osmi dělníkům z TOS Hostivař, kteří se v dopisu VONS s nimi solidarizovali a oznámili, že založí fond na podporu jejich rodin. Neznám znamenitější příspěvek do příštího sborníčku skupiny pro odborovou práci. Jan Ruml Archiv ÚSD AV ČR - Sport, časopis pro kulturní a společenskou informaci, samizdat. Roč. 1, č. 1 (červen 1989), s. 1─4. |