1989, 15. září, Praha. ─ Z programového provolání Československé demokratické iniciativy k občanské veřejnosti o základních příčinách krize československé společnosti a cestách k jejímu řešení.

Před dvěma léty, v září roku 1987, zaslala skupina československých občanů dopis poslancům Federálního shromáždění ČSSR, ve kterém upozornila na krizovou situaci československé společnosti a navrhla základní směry demokratizace jako počátek cesty k překonání stávající krize. Z této iniciativy vznikla zakrátko Demokratická iniciativa, která se v říjnu 1988 prohlásila za politické hnutí a hnutí společenské, vyvíjející neformální činnost na základě platných článků československé ústavy, Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a Závěrečného dokumentu následné schůzky KBSE ve Vídni.

Na samém počátku Demokratická iniciativa upozornila na závažnost celospolečenské krize. Dnes je schopna tuto krizi popsat a navrhnout postup vedoucí k jejímu překonání. I nyní navazuje na demokratické tradice našich národů, zejména první republiky, které chápe v kontextu duchovního odkazu křesťanské Evropy; snaží se střízlivým pohledem stanovit reálné cíle a evoluční postup vycházející z přesvědčení, že pro nejbližší budoucnost se zájmy většiny československého obyvatelstva shodují; na základě otevření se světu skoncovat s autoritativním systémem, na cestě k pluralitnímu demokratickému státu s rozvíjejícím se tržním hospodářstvím uskutečňovat klíčová lidská práva a svobody.

Jen energickým a uvážlivým postupem na této cestě může být překonána ona vážná a hluboká krize, která stále mocněji poznamenává náš život a činí z ČSSR anachronismus v srdci Evropy. To dobré, co dokážeme na této cestě vytvořit, i to špatné, čeho se nedokážeme zbavit, ovlivní rozhodujícím způsobem naši budoucnost.

I. Povaha současné krize

Výchozím bodem nynějšího úpadku je nepochybně krize československé státnosti. ČSSR je státem, který soustavně a energicky odmítá vlastní svrchovanost. Tento velmi problematický způsob státnosti nepříznivě poznamenal nejen právní řád a zákonnost, ale i mezinárodní závazky, které stát nechápe jako závazky vůči vlastnímu obyvatelstvu.

Na krizi státnosti navazuje krize vládnutí. Formálně je Československo republikou, ale zákonodárné i výkonné složky správy nejsou demokraticky voleny, nýbrž jmenovány nomenklaturou. Vůči ní také cítí odpovědnost; tento stav vedl k hluboké degeneraci národní reprezentace.

Vládnutí spočívající na popření svobody voleb (volit i být volen) se za tohoto stavu věcí uskutečňuje využíváním nedobrovolných, násilných a polovojenských mechanismů a struktur, do kterých je začleněn každý jednotlivec v běžném životě, a to pomocí zákonů, nižších článků státní správy, odborů, školství, kádrové agendy a dalších »převodových pák«. Takto vytvořený státní monopol společenského provozu, zvýrazněný nadměrnou mocí represivních složek (přísný trestní zákoník, kruté podmínky ve věznicích apod.), vojska, milice a bezpečnosti podstatně přispívá ke krizi osobnosti, projevující se rozpolcením morálky, vysokou hladinou společenské nenávisti a poklesem občanské aktivity, pasivitou a netečností.

Tak je krize individuální osobnosti součástí i jednou z příčin krize národního vědomí. Ta se rozrostla do nynějších ohromujících rozměrů v přímé závislosti na růstu nesvobody v oblastech, které mají základní význam:

─ Nesvoboda víry, náboženství a církevního života vzdaluje naši společnost od dějinných tradic evropské kultury a civilizace a posiluje monopolní nároky státu v nepřekročitelné oblasti svědomí jednotlivce.

─ Nesvoboda vědy, kultury a umění znemožňuje využít tvůrčí síly národa a přispívá k vzájemné izolaci jeho příslušníků.

─ Nesvoboda projevu, shromažďování a sdružování stojí v cestě jakékoli občanské aktivitě a společenské kontrole nad záležitostmi, které se týkají všech nebo většiny členů národního kolektivu.

─ Nesvoboda vzdělávání a vyučování zabraňuje získat vyšší vzdělání jednotlivcům, kteří státu z nějakého důvodu nevyhovují, a znemožňuje mladým lidem poznat naši minulost a její demokratické tradice.

─ Nesvoboda komunikace se světem (včetně existujících vážných omezení svobodného cestování) je jednou z hlavních příčin zaostávání československé vědy, národního hospodářství i kultury za Evropou a světem.

Autoritativní způsob vlády přirozeně způsobuje krizový stav i v jiných oblastech, než je oblast správy a duchovního života. Mocná krize národního hospodářství je vyvolána desetiletími direktivního řízení národního hospodářství v systému centrálního plánování. V této době společnost svobodných spotřebitelů zdegenerovala v společnost dodavatelsko-odběratelských vztahů, která je založena na státním monopolu výroby, obchodu, distribuce a na kontrole odborového hnutí.

Na tomto základě se rok od roku a měsíc od měsíce prohlubuje krize životní úrovně. Jejími nejvýraznějšími projevy jsou pokračující pustošení životního prostředí (včetně pitné vody a vody užitkové, znečištěného vzduchu a znehodnocených potravin), rapidně a nekontrolovatelně se zhoršující národní zdraví, jehož úroveň nadto nepříznivě ovlivňuje katastrofický stav zdravotnictví, a posléze všeobecný úpadek maloobchodu a služeb všeho druhu.

II. Cesta k překonání krize

Krize vznikla a rozvinula se na základě potlačení lidských práv a svobod a demokratických prvků společenského uspořádání; pouze obnovením lidských práv a přechodem od autoritativního režimu k demokracii může být překonána. Tomuto brání vláda nomenklatury, která zemi do bezútěšného stavu přivedla a dosud trvá; krizi tak nelze překonat naráz (»revolučně«) a bez působení silného lidového hnutí, které pochopí demokratizaci a lidská práva jako věc svých vlastních zájmů a nevyhnutelných potřeb a v tomto smyslu je bude prosazovat:

1. Československou státnost je nutné posílit ve dvou etapách: nejprve kodifikovat zásadu, že je třeba uplatňovat nynější zákony výlučně v rámci daném vysokými právními normami (ústava, mezinárodní pakty, mezinárodní závazky) a podle nich je vykládat. Druhá etapa, kterou má zahájit vypracování a přijetí nové demokratické ústavy, by pokračovala vytvářením právního řádu na ústavním základě. Jeho součástí musí být ─ kromě zabezpeční demokratického charakteru česko-slovenské federace ─ také zajištění příslušných práv národnostním menšinám, zejména menšině maďarské.

Jednou z nejdůležitějších podmínek stabilizace naší státnosti je ovšem to, aby československé zákonodárné orgány odsoudily ozbrojenou intervenci pěti zemí Varšavské smlouvy jako vměšování do vnitřních záležitostí suverénního státu.

2. Příčiny, které vedly k hluboké krizi vládnutí, úzce souvisejí s mocenským monopolem KSČ (tzv. vedoucí úloha strany). Postupný způsob potlačení krize v době, kdy ještě mocenský monopol trvá, neumožňuje a nepředpokládá mocenské působení na stranu a její vedení. Předpokládá postupné, ale nekompromisní uplatňování práva obyvatelstva na reprezentaci v zákonodárných sborech (a národních výborech všech stupňů). Ústavu, demokratický právní řád, přechod k tržnímu hospodářství, to vše nemohou uskutečňovat parlament a vláda reprezentující nomenklaturu, nýbrž pouze opravdoví zástupci lidu.

Je proto nezbytné nahradit dosud formální volební akt nejprve volbami alespoň částečně demokratickými (přechodný parlament pro vypracování nové ústavy) a potom svobodnými volbami za účasti více politických stran. Tak by se měl uskutečnit přechod k pluralitní demokratické společnosti, čímž by se způsob vládnutí definitivně stabilizoval.

3. Rozhodující vliv na odstranění krize osobnosti bude mít zeslabování a posléze odstranění represivních, násilných struktur, které prostupují vrstvy našeho života. V tomto smyslu mají velký význam všechna opatření vedoucí k právnímu a faktickému zrovnoprávnění všech občanů, zejména odstranění kádrování, kádrových oddělení a referentů a zavedení odborového pluralismu zrušením státního odborového monopolu (ROH). Neméně závažné je dosáhnout zmírnění a humanizace trestního zákona a více než neutěšených podmínek v československých věznicích.

Tato opatření sama o sobě nestačí, pokud zaujímají mocné, privilegované a občansky nekontrolovatelné pozice bezpečnostní složky. Je třeba všemožně usilovat o to, aby byla zeslabena jejich početnost a moc.

Krizi individuální osobnosti zvyšují neuspokojivé poměry související s vojenskou prezenční službou. Také ji a tyto poměry je třeba humanizovat (zkrácení délky prezenční služby, zavedení náhradní vojenské služby atd.).

4. Občanská pasivita a netečnost, rozpolcení morálky, vysoká hladina společenské nenávisti ─ všechny tyto a další projevy krize osobnosti jsou zároveň neodmyslitelnou součástí krize národního vědomí. Má-li tato krize alespoň ustoupit do pozadí, je třeba konkrétními i správními akty zvyšovat míru svobody v oblastech, které jsou pro posílení národního vědomí zásadně důležité:

─ v oblasti náboženství především odstranit státní dozor nad církvemi (odluka církve od státu), uskutečnit svobodu všech církví a jejich školství a zrovnoprávnit věřící a ateisty v civilním životě;

─ realizovat důslednou autonomii vědy, kultury a umění včetně nezávislosti vědeckých a kulturních institucí;

─ omezováním a posléze zrušením všech druhů cenzury a překážek svobodného sdružování uvolnit dosavadní pouta občanské angažovanosti a tvořivosti jednotlivců;

─ odstraňovat všechna omezení svobodného přístupu ke vzdělání, zbavovat vyučování na všech školách dosavadních ideologických schémat a zahájit tak energicky postupující modernizaci a demokratizaci školského systému;

─ uvolňovat a posléze zcela uvolnit hranice mezi ČSSR a ostatním světem ve všech oblastech života společnosti, zejména ovšem okamžitým zákonným i faktickým uskutečňováním práva na svobodu pohybu a cestování.

5. Direktivní způsob řízení národního hospodářství prokázal spolu s centrálním plánováním ve všech socialistických zemích svou nezpůsobilost; z dosavadních zkušeností však vyplývá, že při přechodu k tržnímu hospodářství vznikají značné obtíže všude tam, kde je postup reforem pomalý a nedůsledný. Považujeme proto za nezbytné, aby byl za účasti oficiálních i nezávislých odborníků vypracován plán ekonomické obrody. Byl by to plán rychlého přechodu k tržnímu hospodářství v souvislosti s uskutečněním nutných strukturálních změn; zajišťoval by, mimo jiné, odstranění monopolu v hospodářském životě a zavedení různých forem vlastnictví včetně vlastnictví soukromého.

Negativní důsledky přechodného období pro životní úroveň jednotlivců i celých sociálních vrstev by mohly být, jak je známo, značné. S ohledem na neustále se zhoršující situaci v hospodářské oblasti je proto zapotřebí uskutečňovat změny co nejdříve a doprovodit je doplňkovými sociálními programy zaměřenými na odstranění citelných nedostatků životní úrovně.

6. Životní úroveň sama je mnohem nižší, než se všeobecně soudí. K jejím hlavním ukazatelům nepochybně patří nejen to, co se dá koupit v obchodě, ale i úroveň životního prostředí, stav národního zdraví a služby v nejširším slova smyslu. Stav všech těchto oborů je alarmující.

Na plán ekonomické obrody proto musí podle názoru ČSDI navazovat:

─ ekologický program záchrany životního prostředí, založený dlouhodobě, ale tak, aby jej bylo možno uskutečňovat okamžitě. Okamžitě má také přinést zlepšení v hlavních oborech životního prostředí;

─ obdobný program pro podstatné zlepšení československého zdravotnictví;

─ program pro kvalitativní zlepšení služeb a maloobchodu se zvláštním zaměřením na strukturální změny národního hospodářství a na možnosti jich využít.

III. Program občanského soužití

Jak jsme již uvedli, ČSDI předpokládá, že přechod od autoritativního státu k demokracii, který by měl odstranit většinu příznaků současné hluboké společenské krize, může být v Československu prosazen ─ jako program občanského soužití ─ pouze s pomocí silného lidového hnutí.

[...]

ÚSD, Sb. DI, cyklostylová kopie strojopisu, 6 s.