1989, 7. říjen, Praha. ─ »Hodina mezi zkrachovancem a politikem.« Článek Václava Havla v říjnovém vydání samizdatových Lidových novin.

Zdá se, že skončil čas čehosi, co bych pro stručnost, čistě pracovně, nepřesně a ošklivě nazval »klasická disidence«. Myslím tím dlouhou dobu, kdy jediným vskutku svobodným občanským hlasem, který tu zazníval, byl hlas onoho poměrně malého a v očích mnoha spoluobčanů poněkud sebevražedného společenství lidí, kteří se rozhodli říkat nahlas pravdu bez ohledu na všechny následky, jež jim to přinášelo. Toto společenství se sice těšilo sympatiím určité části veřejnosti, byly to však sympatie pečlivě skrývané, protože málokdo byl ochoten riskovat příchod týchž sankcí, které se rozhodli riskovat »disidenti«. Bezprostředních, viditelných a ověřitelných politických úspěchů toto nezávislé počínání pochopitelně mnoho nezaznamenalo; jeho smysl byl ─ anebo aspoň v mých očích byl ─ především mravní: existoval tu jakýsi »mravní horizont«; jakési mezní měřítko hodnot; jakýsi úběžník, k němuž se bylo lze vztahovat; jakýsi tenký drát kontinuity napjatý v temném lese proto, aby přenášel ideu svéprávného občanství ze světlejších mýtin minulosti do toužené světlejší mýtiny budoucnosti. Nebylo záruk ničeho, byla jen naděje, že se taková mýtina přeci jen jednou objeví a že se to donkichotské počínání přeci jen jednou zhodnotí, protože těm, kteří se této mýtiny dožijí, umožní na cosi navázat, o cosi se opřít, z čehosi vyjít. Že zkrátka nebudou nuceni stavět tak říkajíc na zelené louce.

Netvrdím, že už na takové mýtině jsme. Zdá se mi jen, že začíná svítat a kdesi na obzoru ji náhle začínáme tušit.

Okamžik tušení a okamžik vstupu na mýtinu nejsou ovšem tímtéž. Jsou to naopak dva od sebe výrazně odlišitelné body, které ohraničují určitou novou zvláštní fázi, která má všechny znaky provizoria, přechodu či mezidobí: nezávislé iniciativy a nezávislá kultura už dávno nežijí v onom přísně paralelním světě odděleném tlustou zdí od života společnosti jako celku; nepobýváme už zkrátka v žádném ghettu. Zároveň ale ještě zdaleka neexistuje aspoň trochu normální politická kultura, jejíž bychom byli součástí, neexistuje skutečný veřejný život, ani obecně samozřejmý a obecně a samozřejmě se projevující zážitek svobodného občanství. Dík čemuž nezávislé iniciativy ─ zdaleka už nejsouce jen tím, čím donedávna byly ─ ještě zdaleka zároveň nejsou (a být nemohou) tím, čím by je tolik lidí chtělo mít a jako co je mnoho lidí už chápe, totiž skutečnou politickou opozicí se vším, co k ní patří, charismatickými a profesionálními vůdci počínaje a konkrétními a reálnými politickými programy konče.

Tato veskrze přechodná situace, kdy už nejsme tím, čím jsme byli, ale zároveň ještě nejsme a nemůžeme (a mnohdy dokonce ani nechceme) být tím, čím bychom zřejmě být měli, je lehce zneklidňující, lehce chaotická a především velmi náročná: staví nás před mnoho nových úkolů ─ včetně nového vlastního sebevymezení ─ a před nutnost vstoupit do mnoha pravděpodobně dost dramatických debat o tom, jak se s těmito úkoly vyrovnat.

Kompletní recept na východisko nemá nikdo a nemám ho pochopitelně ani já. Mám na okraj nadcházejících úkolů jen několik osobních pocitů či doporučení:

1. Nezávislé iniciativy by neměly propadat jakémukoliv přemrštěnému okouzelní z toho, že lidé chodí na manifestace, že se nebojí spolu s nimi podepisovat vládě nemilé petice a že část společnosti je začíná vnímat jako reálnou politickou alternativu, upínat k nim (často až nezdravě) své naděje a doufat, že to budou ony, které samy za společnost vyřeší všechno, co ve skutečnosti musí a jedině může vyřešit společnost jako celek. Takové okouzlení z náhle objeveného vlastního významu (po mnoha letech strastmi naplněného paralelního bytí) je víc než pochopitelné: nová situace nám nabízí krásný zážitek satisfakce a naplňuje nás hřejivým pocitem, že všechny ty zdánlivé zbytečnosti, které jsme po léta dělali, přeci jen nebyly tak úplně zbytečné. Oč je ovšem takové okouzlení psychologicky pochopitelnější, o to důležitější je, abychom mu nepropadali a neztráceli střízlivou soudnost. První věc tedy, kterou doporučuji, je realismus.

2. Nezávislé iniciativy by neměly nikdy podlehnout dost namyšlenému, věcně velmi problematickému a politicky zcela neperspektivnímu domnění, že jen ony ─ jako ti jediní spravedliví, kteří dokázali už před patnácti lety veřejně říkat to, co dnes říká kdekdo ─ jsou povolány automaticky k jakési »vedoucí roli«; že vše, co ony podniknou, je automaticky lepší než to, co podniknou jiní, a že by se vlastně po všem, co prožily, neměly zas příliš zahazovat s někým, kdo se probouzí až za pět minut dvanáct, protože mravní kredit mají ony, a ne on. Neměly by zkrátka zapomínat na to, co vždycky zdůrazňovaly: že jim nejde o vlastní věc, ale o věc této společnosti. Myslím, že takový pocit není příliš rozšířen, myslím si ale zároveň, že ničemu neuškodím, když budu předem na jeho nebezpečnost upozorňovat. Je-li mé varování zbytečné, tím lépe.

3. Nová situace, vyznačující se zvýšeným zájmem o nezávislé iniciativy a zvýšenou publicitou, které se těší, může v nich probouzet (a občas už i probouzí) pokušení dokazovat sobě, vládě i veřejnosti svou existenci a svou váhu inflací různých nepříliš hutných deklarací, které jako by bezděky přesouvaly důraz z toho, co se skutečně dělá, na to, jaká publicita se tomu dává; občas se dokonce zdá, jako by pro leckohos bylo důležitější nějaký projekt co nejhlasitěji vyhlásit než ho opravdu uskutečnit. Velmi svůdné, ale dost nebezpečné se mi rovněž zdá být jiné pokušení: že se začneme ─ pod tlakem vzrušené doby ─ upínat až příliš k některým akcím sice smysluplným, ale koneckonců přeci jen jednorázovým, a to na úkor práce méně viditelné a z hlediska dne méně atraktivní, ale z hlediska budoucnosti možná důležitější, totiž trpělivé a každodenní práce koncepční, uvědomovací a organizátorské, pěstující a šířící smysl pro diskusi jako onen masarykovský předpoklad každé demokracie, a kultivující tím občanský život. Na případnou nepředvídatelně lepší budoucnost nebudeme sice dokonale připraveni nikdy a improvizacím se nevyhneme, tím spíš bychom se ale měli snažit aspoň o to, abychom byli co nejpřipravenější. Jak v oblasti konkrétních projektů, tak v tvorbě občanského vědomí, bez něhož nemá ani ten nejúctyhodnější projekt valné naděje na úspěch.

4. Nakonec bych zdůraznil věc podle mého mínění vůbec nejdůležitější: čím viditelněji budeme vstupovat na území skutečné politiky, tím důrazněji bychom si měli připomínat prapůvodní ─ tedy mravní ─ kořeny svého počínání a tím bedlivěji bychom měli střežit, zda se náhodou a nenápadně nezačíná naše odpovědnost podezřele štěpit na odpovědnosti dvě: lidskou a politickou. Odpovědnost máme vždy jen jednu; jako nejponižovanější vězňové či společenští vyděděnci i jako eventuální mluvčí národní vůle se musíme řídit týmž a jediným svědomím; počínat si jinak by znamenalo plivnout nejen na vlastní minulost, ale i na všechny své šance. Vždycky jsem byl přesvědčen a dodnes si myslím, že zdrojem všech krizových jevů, jimiž jsme obklopeni, je mravní krize společnosti, a že žádnou z našich krizí ─ od ekonomické přes politickou až po ekologickou ─ nelze vyřešit jinak než překonáním této krize mravní, totiž překonáním oné ďábelské ideologie sobecké sebepéče a lidské i občanské rezignace, kterou je naše společnost systematicky a tak dlouho infikována. Proto bych takové úkazy, jako je neokázalá humanitární pomoc malostranských občanů východoněmeckým uprchlíkům, spontánní sbírky na pomoc Arménii či rodící se známky solidární pospolitosti na různých lidových shromážděních (ať už to jsou manifestace, mše, koncerty či cokoliv dalšího) považoval za mimořádně důležité a možná ze všeho nejdůležitější. Jakožto dobré akty lidské jsou tyto úkazy i tím nejlepším sociálním zázemím či podhoubím jakékoli lepší politiky. Zde někde jsou totiž skutečné zárodky onoho svéprávného občanství, o které se musí každá další politická práce jedině opírat a bez něhož zůstane trčet ve vzduchoprázdnu ─ podobně jako onen slavný kůl v plotě, o němž mluvil před časem Miloš Jakeš.

Václav Havel

Archiv ÚSD AV ČR - Lidové noviny, samizdat. Roč. 2, č. 10 (říjen 1989), s. 1─2.